Jak jsme zmolki v Tatrách
Jak jsme zmokli v Tatrách...
To byl jednou zase nádherný den. Slunce svítilo, že naše auto by šlo použít jako pánvička na vejce. My byli toho času na dovolené v Tatrách. Což o to, něaké lesy tam byly, ale stejně bylo 32°C. V důsledku toho již zmiňovaného nesnesitelného vedra, jsme se rozhodli, že nebudeme provádět něaké dlouhé túry po vlastních nohách a raději se svezeme lanovkou na Skalnaté pleso. Cesta nebyla nijak špatná, protože se výšek nebojím, a tak jsme přesně v 13:41 stanuli před pozůstatkem ledovce. Což o to, lidí tam bylo na kupy, ale stejně jsme pořídili celkem dobré fotky. A právě, když jsem se pokoušela vyfotit Skalnaté pleso tak, aby byla v záběru i obloha, přišlo mi něco divné. Dívám se do hledáčku a přemýšlím ( pohled na mne v té chvíli musil býti opravdu zajímavý) ... No a najednou mne to trklo: to nejsou jen tak obyčejné mraky! To jsou mraky bouřkové! Rozhodli jsme se tedy oproti přírodě ustoupiti, a vzali jsme to nejkratší cestou dolů. Táta si přes sebe i celou svou fotografickou výbavu přetáhl bizardně vypadající kus pláštěnky, takže ne ani moc vzdáleně připomínal mozkomora. Po kamenech se nešlo zrovna obzvlášť dobře, ale to nám bylo celkem jedno. Nu a co bych to protahovala, za nedlouho začalo kapat cosi nepříjemně mokrého a pronikavě studeného z nebe. Samozřejmě to byl déšť a už za pár minut se začalo blýskat. Blesk stíhal blesk a hromy se předháněly s větrem kdo bude více skučet. Lezli jsme dolů čím dál tím rychleji. Ani nebudu říkat, že jsme byli mokří doslova do morku kostí, to jste si již asi domysleli. Slézali jsme rychleji a rychleji, až jsme museli zase zpomalit, neboť hrozilo, že do nás uhodí. Takhle to šlo asi půl hodiny, než jsme se dostali až k lanové stanici. V jejích rozestavěných útrobách se krčilo asi třicet lidí, zasažených zde v horách stejně jako my. Začali jsme se radovat, ale ušla nám jedna maličkost - lanové stanice tu byly vlastně tři. Jedna úplně na začátku u parkoviště kde snad stálo naše auto, druhá, fungující jako mezipatro a konečně třetí úplně na vrcholu. My jsme byly v té mezipatrové, a tak nám dolů zbýval ještě hodný kus cesty. Čekali jsme na tomto pochmurně vypadajícím místě. Vlastně to byla pouze bouda ze železobetonu s hromosvodem. Vnitřní část s příjemně teplým topením byla již ze zmíněných přestavebních důvodů uzavřena. Bouře nutichala. Naopak ještě více sílila. Čekali jsme deset minut. Dvacet. Třicet. Třicet pět. Třicet sedm. Pak jsem to přestala počítat. A na jednou - vysvobození! Řítily se k nám dvě dodávky, které pro nás poslali zdola. Všichni kdo chtěli si mohli nastoupit. Ve voze bylo tak příjemné teplo! Řidič se opatrně pokoušel sjet polozaplavenou vozovku dolů. Jednou rukou točil volantem, druhou natáčel situaci na vozovce a třetí... Aha, měl jen dvě ruce. Každopádně jsme se dostali dolů v pořádku. Našemu zachránci bych chtěla velice poděkovat, přesto, že vím pouze, že SPZ jeho vozu začínala na LM.
Přesto, že tento příběh nepatří k jedněm z nejzáživnějších a nejveselejších, dosti ráda o něm vyprávím.
Míša. P. L a Sněženka, která se tou dobu vyhřívala doma, v Brně pod topením. Ach ta nespravedlnost pozemského života ! ;-)