Jak jsem se ztratila v Dolních Věstonicích
Jak jsem se ztratila v Dolních Věstonicích
Tak to jsme v roce 2011 vyrazili s celou třídou na třídenní pobyt do Dloních Věstonic. Horko nás spalovalo, že jsme málem mohli vyskočit z kůže, a přesto byl náš program velice pestrý a v některých okamžicích i fyzicky či psychycky náročný. Druhý den v pozdějších chvílých pěkného večera se chystala málá výprava - noční stezka odvahy po Dolních Věstonicích. Celkem jsem se těšila, ale přes svoji klidnou náladu jsem si vzala do postraní kapsy riflové bundy větší kapesní nůž z ocele, na který jsem byla patřičně hrdá, protože jsem ho dostala k desátým narozeninám od tatínka a přes veškeré broušení která byl nucen vykonat mi stále sloužil, jako kdybych ho z malé zelené krabičky potáhlé modrou mašlí vytáhle teprva včera. Naštěstí mi bylo dovoleno vzít si sebou svůj milovaný foťáček, a tak jsem o půl jedenácté vyrazila. Šla jsem až jako dvacátá sedmá, takže byla již opravdická tma. Se slovy: "upřímnou soustrast, na hrob mi bude celkem postačovat vřes" jsem se za doprovodu několika zasmání vydala po cestě osvícené matnou září čajových, dohořívajících svíček. Tma se stáhla a já si začala optimisticky pobrukovat melodii písničky King of the road, kterou jsem velice ráda poslouchala z CD Šimka a Grossmana - BESÍDKA ZVLÁŠTNÍ ŠKOLY. Zvláštní, že je zrovna dnes úplněk, že by to snad nebyla náhoda vhodná ke každé příležitosti vysání upírem? Pomyslela jsem si a nahlas jsem se zasmála svým bláznivým představám. Cesta začala trochu stoupat a mně se zrovna otevřel výhled na starý památníček, psaný mně neznámým jazykam. A co to bylo vypouklé před ním? No samozřejmě, strašidlo! Ve skutečnosti to byl spolužák v zajímavě důmyslné bundě, která šla využít jako přehoz pro drákulu. Přikrčila jsem se ve snaze se k památníčku vzdáleném asi dvacetmetrů připlížit a zkusit strašidla vyděsit blýsknutím z foťáku. Buhužel si mne již všimla a tak jsem na ně zamávala, ať se se mnou zbytečně nenamáhají. To také nuedělali, ale dostala za chvíli jsem si to už mířila dál. Došla jsem k dalšímu rozcestí ( k mé velké smůle ) jsem však přehlédla svíčky a svým naprosto nemožným logickým úsudkem, který již mnoho lidí ohodnotilo jako velice podivuhodný, jsem zabočila doleva. Přišlo mi znovu logické zabočit doleva, neboť na opačnou stranu bych se vracela zpět. Nastavovala jsem si zrovna clonu na fotoaparátu, když mi najednou něco došlo. Nejsou zde svíčky. Ohlédla jsem se, ale ze změti uliček jsem nebyla sto poznat tu, kterou jsem se sem dostala. Udělala jsem krok vpřed a nejistě čekaa co se bude dít. Pak mi to došlo! Určitě to bylo naplánováno, stačila jsem si domyslet, že svíčky zde nejsou schválně. Usmála , ale v hloubi duši mi něco nesedlo. Šla jsem dále a nevšímala si svých špatných pocitů. Vždyť je to vlastně pořád jen legrace! Najednou však všechen můj ne zas moc častý optimismus vyhasl, jako svíce za závanu prudkého větru. Stála jsem na dalším rozcestí. Nikde žádné strašido či svíčka. Tuhle odbočku jsem naprosto nepoznávala. Kus přede mnou šel jakýsi muž. Už už jsem se ho chtěla zeptat na cestu, když tu... Co to k čertu dělá? Ten pán totiž zalezl do příkopu porostlého jakousi bodlavou rostlinou. Chvíli jsem nečinně stála na rozcestí. Večerní chladný větřík se mi prohrabával vlasy, až jsem se musela zachvět zimou. Bylo naprosté. Ticho. Ticho a tma. Blikající žárovka na rocestí viditelnosti a neviditelnosti počala neklidně poblikávat. Začínar se vkládat noční chlad. A to ticho. To ticho. Jen vykřiknou, jen přerušit ten jeho nemilostný chřtán samoty a neklidu. A pak... Trnitý keř se zachvěl a bylo slišet výkřit, jako kdyby začátek věty. Ale to bylo na mne již moc. Tohle moje nervy snad ještě nezažily. Otočila jsem se a pelášila pryč ne, jako o život, ale doopravdy o život. Vytáhle jsem nožík a poctivě ho svírala v ruce (zavřený). Měsíc mi připadal jako netvor požírající vše okolo sebe. Psi okolo stavení mezi kterými jsem kličkovala se zlověstně rozštěkali. Bylo slyšet i vytí. Začali mi docházet poslední zbytky sil. Vzepřela jsem se vyčerpání a zrychlila. Když nemůžeš, přidej! Najednou jsem však zakopla o nastraženou tyč od informační tabuule. Po zádech jsem se skulila ke stěně domu. Ani jsem si nevšimla, že jsem si odřela nohu. I když se to může zdáti vtipné oproti mým minulým slovům, myslela jsem si, že mne pronásleduje upír. Když jsem se konečně rozhodla podívat se do očí své smrti, abych jí dopřála toho potěšení a bylo to alespoň k něčí spokojenosti, zjistila jsem, že jsem v uličce naprosto sama. Trochu jsem se vydýchala a vstala. Nikde nikdo. Jen to nesnesitelné ticho. A ta tma. Přede mno se rozevíral průchod rozdělující se do dvou ulic. Kdesi v dáli jsem slyšela volání mého jména. Zřejmě mne hledali. Dvě ulice. Když špatně odbočím, možná se již nevrátím. Ale která. Na logiku jsem již nespoléhala. A pořád tu byl ten pocit, že mne někdo sleduje. Možná doopravdy. Najednou však úporné ticho Přerušilo úporné zavytí. Tak strašlivé. Hlasité. Zlostné. To už bylo opravdu přespříliš. Vrhla jsem se k nejbližší uličce. Utápěla jsem se ve tmě. Každou chvíli jsem musela do něčeho narazit. Tuto funkci zastala lampa, která hned po nárazu zhasla. Jen mne to však postrčilo do další uličky. Bezhlavě jsem se do ní vrhla. A na jejím konci byla jen jediná věc, kterou jsem si přála vidět (krom Sněženky). Totiž stála tam celá moje třída která už pěknou dobu prohledávala hřbitov a hledala mne.
A tak vše dobře dopadlo. Kdo však byl ten člověk kterého jsem vyděla zalézat do křoví, toť nevím. A nejspíše se to již nikdy v životě ani nedozvím.
Zatím jsem tedy živa a mohu vám pořáti jedině to, že nepřeji nikomu prožít to, co se mi přihodilo, i když na to nyní pomýšlím s úsměvem.
Lassie. P. M